Některé předsudky o zrakově postižených lidech

SLEPCI VIDÍ JEN TMU
Když se ocitnete v úplné tmě, míváte také někdy pocit, že odněkud vychází světlo, že má nějakou barvu atd.? Člověk nevidomý od narození zřejmě nevidí nic. A nic je něco jiného než tma. Je to asi tolik, co "vidíte" za sebou. Někteří zrakově postižení navíc mívají zrakové halucinace (světelné záblesky, fantomy), což může být značně nepříjemné. ´

SLABOZRAKÝ SE ČASEM STANE ÚPLNĚ SLEPÝM
Někomu dobrý zrak vydrží po celý život, proč by jinému nemohl zrovna tak beze změny vydržet i poškozený zrak? Pochopitelně existuje řada zrakových vad, které se časem zhoršují, ale nedá se to brát jako obecné pravidlo.

POUŽÍVÁNÍM SE ZRAK SLABOZRAKÉMU JEŠTĚ VÍC KAZÍ
Co není používáno, časem zakrní; tréninkem lze naopak zvýšit výkonnost. To platí i u zraku. Nikdy však zrak nepřepínejte; extrémy škodí téměř vždy. Zraková únava se ohlásí zpravidla pálením očí, bolestmi hlavy apod., pak je určitě vhodné dát si na chvíli pauzu.

REHABILITACE SLABOZRAKÝCH = VHODNÉ OPTICKÉ POMŮCKY
Rehabilitaci slabozrakých nelze zúžit jenom na optické pomůcky. Hraje zde roli i motivace a chuť něco dělat (sebelepší brýle nemají smysl, pokud leží v šuplíku). Dále se na výsledku podílí předchozí zkušenost, šikovnost, nadání, vytrvalost, schopnost učit se novým věcem, pamatovat si, soustředit se apod. Přitom i slabozraký člověk se často musí naučit dělat řadu činností jiným, náhradním způsobem, když se na oči nemůže spolehnout. A právě to je opravdová rehabilitace pro slabozrakého člověka.

SLEPÍ OD NAROZENÍ MAJÍ VYVINUTÝ ZVLÁŠTNÍ SMYSL PRO VNÍMÁNÍ PŘEKÁŽEK A NAVÍC MAJÍ MNOHEM LEPŠÍ (ČASTO I HUDEBNÍ) SLUCH I HMAT
Zkuste jít večer se zavřenýma očima podél zdi. Až skončí, ucítíte to. U zdi je jiné proudění vzduchu, jiné sálání tepla. I Vy v úplné tmě budete více poslouchat, a tak i více uslyšíte. Ani nevidomý od narození nemá nic navíc (ve smyslu, že mu to bylo přidáno, aby se lépe se svou slepotou vyrovnal). Vše je jen otázkou zkušenosti, tréninku, možná talentu. I mnoho nevidomých nemá hudební sluch, někteří jsou manuálně velmi nezruční a mají špatný hmat a špatný orientační smysl. Stejně jako se i mezi vidícími lidmi najdou ti, kteří při jízdě autem zabloudí významně častěji než ostatní, tak i někteří nevidomí jsou schopni samostatně chodit a orientovat se velmi dobře a jiní se ztratí i ve vlastním bytě. Kdyby existoval nějaký zvláštní, náhradní smysl, jistě by jej měli i lidé bez zrakového postižení.

VE SPOLEČNOSTI NEVIDOMÉHO BY SE NEMĚLO MLUVIT O BARVÁCH A JINÝCH ZRAKOVÝCH VJEMECH
Obratům jako: "podívej se", "uvidíme se" apod. je třeba se důsledně vyhnout.
Lidská řeč je krásná pro svou bohatost, malebnost, pro obraty, které v nás vyvolávají příjemné či nepříjemné asociace. Nevidomý člověk, stejně jako vy či kdokoli jiný, ví, že mnoho slov a obratů má přenesený význam. Ostatně, vy jste také ještě nikoho nezabili, nepřerazili apod., ačkoli jste to již tolikrát "slibovali"…

ČÍM VÍCE DIOPTRIÍ, TÍM HORŠÍ VIDĚNÍ
Samotná krátkozrakost či dalekozrakost ještě nemusí znamenat zásadní problém a může být docela dobře kompenzovatelná optickou pomůckou - zpravidla dioptrickými brýlemi nebo čočkami. Závažnější většinou bývají doprovodná nebo druhotná postižení, která mohou některé oční vady provázet. Projevují se ve ztrátě zrakové ostrosti, poruchách vnímání barev nebo v úbytku zorného pole. Takový člověk může mít naměřeno jen několik málo dioptrií, ale nevidí skoro nic.
A víte že Jaques Villeneuwe, mistr světa formule 1 nosí brýle resp. kontaktní čočky?

KDO CHODÍ S BÍLOU HOLÍ (příp. kdo nosí černé brýle), JE SLEPÝ
Zkuste si zakrýt oči a nechat jen dírku o průměru špendlíkové hlavičky. A projděte se s takto zakrytýma očima po vlastním bytě. Simulujete si jednu z běžných očních vad - trubicové vidění. A zkuste se touto trubičkou podívat do knihy. Není to nic moc, ale po písmenku či po dvou jde číst. A když se naopak podíváte přes několikrát složený igelit, ba dokonce když si uprostřed ještě nalepíte kus papíru (abyste neviděli centrem zorného pole, kde je obraz nejostřejší), se čtením to bude najednou o mnoho horší než s povšechnou orientací a chůzí po bytě. Bílá hůl označuje pouze člověka, který má vážný problém se zrakem, nic víc, nic míň. Že ten problém je asi vážný, signalizuje tím, že si tu hůl veme. Je víc těch, kteří si bílou hůl nevemou, ačkoli by ji potřebovali, a předstírají, že vidí, než těch, kteří předstírají slepotu. Pozor jen na žebráky, tam to často bývá jinak.

KDO NOSÍ DIOPTRICKÉ (BĚŽNÉ) BRÝLE, JEŠTĚ DOCELA DOST VIDÍ
Pokud nemá jinou zrakovou vadu, pak máte pravdu. Ale jak víte, že jinou vadu nemá?
Ztráta zraku s sebou automaticky nese úplnou závislost na ostatních.
Ztráta zraku znamená obrovskou změnu. Naprosto všechno je najednou jiné. Nemusíte hned vařit, ale zkuste se nejprve jenom najíst potmě. (A na úklid si pak rozsviťte.) Ale hlad je hlad, po nějaké době byste to zvládli a najedli se celkem obstojně. A tak je to i s jinými činnostmi. Jestliže byste měli někoho, kdo by Vám poradil, jak na to, jestliže byste věděli, že Maruška Nováková nebo Franta Vopršálek to zvládli také, věřte, že byste to zvládli i Vy. Chce to jen se nevzdat. My, lidé sdružení ve Sjednocenou organizaci nevidomých a slabozrakých, Tyfloservis, Tyflocentra a další organizace, jsme tu, abychom takovým lidem pomáhali k větší míře samostatnosti a nezávislosti.

NA SLEPÉHO MUSÍME MLUVIT NAHLAS A ZŘETELNĚ
A proč? On jen nevidí; není zpravidla hluchý, blbý… Ale ta tréma... Ten ostych z nějaké zvláštní situace, z jakéhosi tabu, které "naše světy rozděluje".

NEZÁLEŽÍ NA TOM, ZDA NEVIDOMÉMU ČLOVĚKU BUDEME TYKAT NEBO VYKAT- NENÍ ZCELA SVÉPRÁVNÝ
Právě to, že není zcela svéprávný, tím tykáním dáváme najevo. Jak byste se cítili, kdyby Vám někdo na ulici či při vstupu do místnosti začal automaticky tykat, byť by to byl nositel Nobelovy ceny, prezident, nebo třeba kosmonaut, jehož schopnosti a postavení - proč si to nepřiznat - nemáte…
Je vždy neskonale vděčný za naši pomoc.
Představte si, že jedete autem, vezete stopaře a máte projet městem, které neznáte. Můžete jej objet obchvatem, ale stopař chce právě v tomto městě vystoupit. A říká Vám, že Vás tím městem provede. Pak vystoupí, dá Vám nějakou instrukci a poraďte si. Sami, v cizím městě, bez ukazatelů směru. Pro nevidomého člověka může být oním cizím městem i protější chodník. Proč by Vám měl být nevidomý člověk vděčnější než Vy tomu pomyslnému stopaři? Má-li být pomoc účinná, musí být přesně taková, jakou ten druhý potřebuje. A ten druhý ji musí chtít přijmout. Proto je vhodné pomoc nabídnout s tím, že není povinností druhé strany ji přijmout. Důležité: A nezahořkněte, prosím, bude-li Vámi nabídnutá pomoc odmítnuta. Nevidomý člověk se tak často setkává s tím, co nemůže a nezvládne… I on má logickou potřebu něco sobě či jiným dokázat. Nechte jej, prosím, jednat po svém, a nechápejte to jako prostý nevděk.

V BYTĚ NEVIDOMÉHO NEMAJÍ OBRAZY A ZRCADLA CO DĚLAT
A kolik věcí máte v bytě kvůli jiným lidem Vy? Možná proto, aby se tam dobře cítili, možná proto, abyste jim něco ukázali, abyste se pochlubili…
Slepému může být docela jedno, jak je oblečen, stejně na sebe nevidí. Proto jej druzí nemají právo kritizovat.
I ten či ta, kdo říká, že se obléká kvůli vlastnímu dobrému pocitu, svůj dobrý pocit odvozuje od reakcí okolí. Zpravidla každý člověk, tedy i nevidomý, chce na své okolí působit co nejpříjemněji, a vyvolávat tak vstřícné reakce. Zkuste si ale potmě sladit košili, sako a kravatu, kostýmek a blůzku, udělat make-up… Nekritizujte, ale snažte se citlivě poradit ve vhodné situaci a taktním způsobem. Rozhodně vám dotyčný bude za takovou pomoc vděčný.
Slepého zásadně neupozorňujeme na špinavé boty (nevhodné oblečení, chování apod.), protože bychom ho tím uráželi.
Nevhodným upozorněním samozřejmě můžeme urazit. Ale věřte, že ani Vás by nebavilo, šahat si na boty či pamatovat si, zda jste náhodou toho dne neprošli blátem… Pravidlo vhodnosti, společenského taktu, decentnosti a nezesměšňování či neponižování platí i zde. A nejen zde a nejen vůči nevidomým či jinak těžce zrakově postiženým lidem!

NEVIDOMÝM LIDEM VADÍ SOUCIT, PROTO JE LEPŠÍ RADĚJI BAGATELIZOVAT NEBO TROCHU VULGARIZOVAT
Nikdo nemá rád přehnaný soucit. Je však velkým omylem současnosti, že se zcela zavrhuje. Soucit je něco, co nemusím stavět na odiv, co bych však měl umět prožít. Třeba jako pobídku k zastavení se, ke změně svého postoje. Pomoc, kterou díky takové změně nabídnu, bych měl umět nabídnout druhému člověku jako partnerovi v úzkých a nikoli jen skloněním se z výšin své mohoucnosti - ze soucitu.
Nikdo se necítí dobře, když se k němu někdo chová s despektem. A případná bagatelizace či vulgarizace nic jiného, než despekt, není.

LEPŠÍ JE POUŽÍVAT POJEM SLEPEC NEŽ NEVIDOMÝ, SLEPOTA NEŽ NEVIDOMOST
Nejlepší je neuchylovat se ani k falešnému, povrchnímu soucitu, ani k despektu, ani k jakýmkoli jiným klišé. Podstatou je fakt, že každý člověk je jedinečný a neopakovatelný, a my k němu tudíž přistupujeme lidsky, otevřeně, s úctou i pokorou. Jsou situace v blízkém mezilidském kontaktu, kdy je adekvátní použít slovo "slepec", při běžné komunikaci je však vhodné používat spíše "nevidomý". A je-li to možné, dodat k tomu i "člověk, občan, osoba". Vždyť důležitější, než že ten člověk je slepý, je, že je člověk.
Slovo "slepec" má z historie trochu pejorativní podtón, je často asociováno s žebráním apod. Proto je dnes vhodnější používat spíše přívlastek "nevidomý".
Pojem "nevidomost" není příliš vžitý a zní značně uměle. Ještě horší je "vidomost". Slovo "slepota" je běžný termín, používaný v lékařství, sociální legislativě, pedagogice atd. Navíc neoznačuje přímo člověka, ale jistou nemoc, zdravotní postižení či stav po nemoci. Proto byste se jím nevidomého lověka neměli příliš dotknout. A kdyby přece, neberte to tragicky. Věřte, že ten, kdo je dotčen pojmem "slepota", bude dotčen i pojmem "nevidomost" a vůbec každou zmínkou o jakékoli skutečnosti související s jeho postižením a omezeními z něj plynoucími. To ale není důvod k mlčení o nich!