Těžce zrakově postižení jsou lidé s různými druhy stupni snížených zrakových schopností. Poškození zraku u těchto lidí nějak ovlivňuje činnosti v běžném životě a u nichž běžná optická korekce nepostačuje (běžné nošení dioptrických brýlí).

Zrakové postižení se dá rozdělit na:

• Zrakovou vadu lehčího stupně (nošením dioptrických brýlí dosáhnete „normálního“ vidění).
• Těžké zrakové postižení (běžná brýlová korekce nepostačuje k plnému = „normálnímu“ vidění).
• Nevidomí
• Slabozrací

Podle výsledků očního vyšetření je možno zrakově postiženého člověka zařadit do některé z 5 kategorií zrakového postižení:

• Kategorie 1: střední slabozrakost
• Kategorie 2: silná slabozrakost
• Kategorie 3: těžce slabý zrak (zbytky zraku)
• Kategorie 4: praktická nevidomost (zachovaný světlocit)
• Kategorie 5: úplná nevidomost

Při očním vyšetření se zkoumá zraková ostrost (zraková ostrost do dálky) a velikost zorného pole (zorné pole může být zúženo, omezeno nebo s lokálními výpadky).
Pro objektivnější diagnostiku se pečlivě zkoumají i další zrakové funkce:

• Kontrastní citlivost (šeroslepost)
• Schopnost rozlišovat barvy
• Vnímání hloubky
• Schopnost lokalizovat
• Fixovat předměty
• Sledovat pohyb apod.

Poznámka: Různé oblasti (školství, zdravotnictví, sociální věci) mají trochu odlišné dělení zrakových postižení a svoji užívanou terminologii.

Bílou hůl nebo i vodicího psa mohou používat i lidé slabozrací, tedy ti, kteří „ještě něco vidí“, ale hůl nebo pes jim pomůže s lepší orientací v prostoru. (více v článku Bílá hůl, Vodicí psi)

Článek Kdo je zrakově postižený? se nejdříve objevil na TyfloCentrum Praha, o.p.s..

Kontakt a komunikace

Při komunikaci s nevidomým lze bez obav použít slov: vidět, kouknout se, mrknout, prohlédnout si. Tato slova používají nevidomí k vyjádření způsobu vnímání: cítit, hmatat, dotýkat se.

Velmi nepříjemně působí, projednáváte-li záležitosti nevidomého s jeho průvodcem a ne s ním samým. Věty typu: „Paní, chce si pán sednout?“ jsou nevhodné.

Mějte na paměti, že nevidomí jsou zcela normální lidé, kteří mají různé přednosti i nedostatky jako každý jiný. Vyvarujte se projevům soucitu – o ten dnešní nevidomí nestojí. S velkým povděkem ale vždy uvítají i sebemenší pomoc, která jim přijde vhod ve ztížených podmínkách.

Nabídnete-li nevidomému pomoc a Vaše milá nabídka je odmítnuta, nebuďte roztrpčení, někteří nevidomí dávají přednost vlastní samostatnosti před nabízenou pomocí. Jiná situace pro ně nastává při nečekaných změnách (četné překážky na chodníku, silný provoz apod.), kdy Vaši pomoc uvítají.

Podání ruky na pozdrav nahrazuje vizuální kontakt. Při setkání stačí oznámit: „Podávám Vám ruku.“ Důležité je udržovat oční kontakt, protože nevidomí obvykle poznají, pokud odvracíte tvář.

Nevidomého, kterého znáte, pozdravte vždy sami jako první, i když je mladší než Vy, a k pozdravu připojte i jeho jméno, aby věděl, že pozdrav patří jemu.

Když vstoupíte do místnosti, kde se nachází nevidomý, dejte se zřetelně poznat. Pokud Vás nepozná podle hlasu, povězte svoje jméno. Tichý pohyb neznámé osoby v jeho okolí působí pochopitelně nepříjemně. Rovněž upozorněte na to, že místnost opouštíte.

Nikdy neříkejte ukazujíce prstem směr: „Židle je tady“ nebo „Stůl je tam“ nebo „Támhle u zdi je to či ono“. Řekněte spíše: „Stolek je asi metr před Vámi.“ Popř. můžete na předmět lehce ťuknout rukou, aby ho nevidomý poznal po zvuku. Pokud se jedná o věci, vhodné jsou informace typu: Váš kabát Vdávám na první háček zleva od dveří.“

Chůze (v prostoru) a doprovod

Zeptejte se nevidomého vždy předem, přeje-li si Vaši pomoc. Nikdy ho „netahejte“ bez zeptání a ohlášení se např. na druhou stranu ulice. Může se stát, že nevidomý vůbec nechce přecházet, ale pouze čeká na MHD.

Netahejte nikdy nevidomého za ruku ani ho nestrkejte před sebou. Takový pohyb je obtížný a nejistý. Nechte ho, ať se Vás chytí nad loktem za paži. Není pak nutné říkat: „Nyní zahneme vlevo, vpravo…“ Nevidomý tento pohyb vycítí. Upozorňujte však na případné překážky (obrubník apod.) Při procházení dveřmi nebo úzkým prostorem jde průvodce první.

Na chodníku a schodišti upozorněte na směr: „Chodník nahoru.“ „Pozor schody dolů, zábradlí je po Vaší pravici.“ Není zcela nutné udat přesný počet schodů, stačí oznámit poslední schod. Nevidomí také konec schodiště ucítí holí.

Dveře místností by měli být buď zcela zavřené, nebo zcela otevřené. Skříně a zásuvky mají být vždy zavřené, protože pootevřené se mohou stát nečekanou a nebezpečnou překážkou, stejně tak nenechávejte nikde povalovat hračky, kbelíky, nádoby apod. v místech kudy nevidomý prochází.

Je třeba, aby každá věc měla pro nevidomého své přesné místo, udrží si tak přehled a pořádek. Předměty vracejte na původní místo. Pokud si nejste jisti, zeptejte se nevidomého, nebo ho nechte, ať věc sám uloží.

Doprava

Nevidomý, který chodí samostatně, ví, jak cestovat tramvají, vlakem nebo autobusem. Postačí, když nevidomého při vystupování nebo nastupování dovedete ke dveřím a na držadla mu položíte volnou ruku. S ostatním si již poradí.

Pokud chcete nabídnou nevidomému místo k sezení, ukažte mu sedadlo, ale ponechte na něm bez naléhání, zda si chce sednout nebo ne. Položte mu ruku na opěradlo: „Zde je židle, toto je opěradlo.“

Při nástupu do dopravních prostředků netlačte nikdy nevidomého před sebou, ale jděte sami první. Nevtlačujte nevidomého na sedadlo, stačí, když položíte jeho ruku na opěradlo. Při vstupu do auta položte jeho ruku na horní rám dveří.

Nevidomý člověk s vodícím psem má přístup do různých zařízení. Na vodícího psa nevolejte, nemlaskejte, nehlaďte ho, nekrmte ani na něj nemluvte bez vědomí majitele.

Nakupování

Pokud pomáháte nevidomému při nákupu a on si potřebuje vybrat z nabídky, dávejte mu zboží do ruky, aby si udělal představu, a popište mu barvu, vzor, tvar, kvalitu apod. Můžete mu sdělit i svůj názor: „Pokud můžu říci za sebe, tato barva Vám nesluší.“ Při placení můžete podotknou sami, jakou bankovkou nevidomý platí, např.: „Dáváte 500 Kč.“, protože i přes to, že nevidomý zpravidla ví, čím platí, omyl se může stát.

Pomoc na toaletě

Pokud Vás nevidomý požádá o pomoc při hledání toalety, jednejte taktně, ale přirozeně. Můžete požádat o pomoc personál, např. v situaci, kdy jste jiného pohlaví, nebo vejděte společně na WC a nevidomému sdělte, o jaký typ zařízení se jedná (pisoár, kabina), ukažte mu, kde je papír a splachování. Také mu pomožte nalézt umyvadlo a ručník a je-li to třeba, neváhejte ho upozornit: „Ručník je velice špinavý, raději použijte sušák“.

Čtení, korespondence

Choulostivou záležitostí je čtení osobních dopisů nebo finančních dokladů. Zde je diskrétnost naprostou nutností. Podívejte se nejprve po údaji o odesilatelovi, např. podpis, aby si nevidomý mohl rozmyslet, zda nechce přečíst dopis někým jiným. Čtěte nahlas a pomalu . Vždy čtěte vše, nesdělujte jen obsah dopisu. To samé platí u novin a časopisů, nevybírejte titulky podle sebe. Neříkejte: „To je jenom reklama.“ Popište o jakou reklamu jde. Zdržte se osobních komentářů na adresu pisatele a nevyrušujte četbu výkřiky a poznámkami.

Článek Doporučení pro správný kontakt s lidmi se zrakovým postižením se nejdříve objevil na TyfloCentrum Praha, o.p.s..

• před každým (i slovním) kontaktem se ZP člověkem je třeba jej oslovit, aby věděl, že následující sdělení se týká jeho. Je totiž velmi náročné a vyčerpávající neustále sledovat všeobecnou konverzaci a usuzovat, co se týká jeho osobně a co někoho jiného. Pokud celá komunikace neprobíhá u stolu či v podobných podmínkách, je třeba, aby toto oslovení zaznělo jako avizo již z větší vzdálenosti – tím se předejde zbytečné úlekové reakci ZP, kterému zcela náhle u ucha „exploduje“ nečekaný hlas. Pokud jde o neznámého ZP člověka, postačí jako avizo normální pozdrav (upozornění, že tu je někdo, kdo s ním chce komunikovat). Tento verbální kontakt musí vždy předcházet kontaktu fyzickému.
• Je třeba se vždy představit jménem, nebo se jinak identifikovat (i hlasy osob velmi blízkých se totiž za určitých okolností mohou plést).
• Přesto, že si uvědomujeme, že nás ZP člověk nevidí, je vždy třeba mluvit přímo na něj (když osoba komunikující se ZP směruje svou komunikaci jinam, je to snadno postižitelné a u ZP člověka to vyvolává velmi nepříjemné pocity – např. nedůležitosti, podceňování, či nejistoty, zda je komunikováno skutečně s ním).
• V hovoru není nutno se vyhýbat jakýmkoli slovům souvisejícím s názorností a viděním. Je vždy lepší říci „podívej se, prohlédni si, koukni se“ než „představ si, ohmatej si“ apod. Pro elementárně rehabilitovaného člověka již s těmito pojmy nesouvisí žádný podstatný problém, spíše ho ruší nadbytečné „ohledy“, zejména verbálního charakteru.
• Při popisech či pokynech pro přemisťování či hledání je nutno důsledně používat pojmy směrové (vlevo – vpravo, vepředu – vzadu, nahoře – dole atd.), nikoli ono obvyklé „tady“, „támhle“, „tudy“ atd.
• Vnímat svět bez pomoci zraku je záležitost nesmírně komplikovaná a obtížná. Hmatové vnímání (jako jediné dostatečně přesné a konkrétní) je ve srovnání s vnímáním zrakovým neskonale pomalejší. Přesto (nebo právě proto) je třeba dát ZP člověku vždy dostatek času pro samostatné jednání. Neustálé „urychlování“ jednotlivých činností totiž vůbec ničemu nepomáhá, naopak stresuje a vede k tomu, že si ZP připadá neschopný a zbytečný. Ve svém konečném důsledku jde o počínání zcela kontraproduktivní, protože za těchto podmínek nemá ZP člověk možnost jednat samostatně, sám se zorientovat či obsloužit. To může zbytečně prohlubovat jeho závislost na vidících osobách, což často vede ke konfliktům, k nimž by jinak nemuselo dojít. To, že jednotlivé činnosti trvají eventuálně déle, než je běžně zvykem, není důsledkem (ani důkazem) omezené kvality či schopnosti ZP člověka, ale prostým následkem toho, že nevidí a tyto činnosti musí vykonávat jinak. Slepota prostě „zpomaluje“ a na tento fakt je nutno brát ohled.
• Každý člověk chce žít jako samostatná a nezávislá osobnost – a chce tak být také vnímán. Velmi často dochází k tomu, že – byť z důvodů ryze pozitivních – je vystavován neustálému radění a fandění, aniž by si to přál (natož mu to bylo příjemné). Pro elementárně rehabilitovaného ZP člověka není žádným problémem se např. samostatně najíst, vážným problémem se však pro něj může stát neustálé zasahování do konzumace jeho jídla radami (byť jistě velmi dobře míněnými). Pokud jde o osobu nám velmi blízkou, které cítíme silnou potřebu pomoci, je v těchto situacích lepší dívat se jinam, nesoustředit se na její počínání a udržovat plynulou konverzaci (ticho znamená pro ZP člověka, že něco není v pořádku a veškerá pozornost je upřena na něj – což často ani nemusí být pravda, ale on nemá možnost se o tom přesvědčit). Tato situace je tím těžší, čím je nám dotyčná osoba bližší. Bez ohledu na to smíme pomoci pouze tehdy, jsme-li o pomoc požádáni.
• nemanipulovat zrakově postiženým člověkem, ale vždy slovně informovat;
• nepřemisťovat jeho věci, ani věci, které jsou užívány společně (stálé místo uložení); rovněž je nevhodné přemisťovat bez informace věci na stole v průběhu společného jídla.
• hlásit každý odchod během komunikace;
• popisy – talíř, stůl, každé nové prostředí, okolí (během cesty);
• seznámení s každým novým spotřebičem v domácnosti – je velmi žádoucí výběr každého přístroje konzultovat se ZP člověkem, pokud jej má používat;
• „zrcadlo“ – okamžitá a automatická pozitivní i negativní zpětná vazba (hlavně je třeba hlásit každý event. nedostatek), ale i ocenění vzhledu (kromě „kontrolní“ funkce mají tyto informace důležitou psychickou, motivační roli pro ZP).

Hlavní zásady správné chůze s průvodcem

• Zrakově postižený se drží průvodce zezadu za paži, těsně nad loktem. Průvodcova paže buď volně visí dolů, nebo je v lokti mírně ohnuta. Držení zrakově postiženého musí být sice jisté, ale uvolněné – nikdy nesmí být křečovité. Prsty pouze obemykají paži průvodce, nesvírají ji.
• Zrakově postižený jde půl kroku za průvodcem – nikdy před ním! (viz obr. 1). V tomto případě je zajištěna optimální bezpečnost i jistota zrakově postiženého, neboť na překážky, změny sklonu terénu, směru cesty apod. reaguje dříve průvodce.

Obrázek 1

V případě opačném, kdy je zrakově postižený spíše „strkán“ před průvodcem, vzniká nevhodná a nebezpečná situace. ZP člověk musí být neustále ve střehu, protože všechny změny na trase registruje nejdříve on. Tento způsob vedení je naprosto nevhodný – jednak je zrakově postižený zbytečně vystaven značnému psychickému vypětí (prostorem se pohybuje jako první), jednak může dojít i ke zranění, protože průvodcovo zorné pole je zúženo, a zvláště vertikální zlomy terénu může snadno přehlédnout či zaregistrovat pozdě.

Pozn.: Samozřejmě jde pouze o držení vzorové, ideální. Zejména u stálých partnerů je třeba očekávat a respektovat celou řadu odlišností (např. držení za ruku, malíček apod.). Vždy je však třeba upozornit na nutnost toho, aby průvodce vždy a všude šel jako první a aby měl vždy možnost pohyb ZP  včas a spolehlivě zastavit.

Obecně platnou zásadou je zásada aktivní spolupráce zrakově postiženého s průvodcem. Znamená to, že ZP se musí neustále aktivně podílet na chůzi po trase. Musí včas a správně reagovat na pohyby a pokyny průvodce, sledovat terén, kterým se pohybuje, nesmí se příliš rozptylovat hovorem a vždy musí být připraven k reakci. Souhrnně to tedy znamená, že musí být – právě tak jako při chůzi s holí – neustále ve stavu bdělé pozornosti.

Totéž platí obdobně pro průvodce – musí se plně soustředit na prostor, kterým společně se ZP procházejí, vnímat plnou šíři i výšku trasy, kterou jdou, včas si uvědomovat terénní nerovnosti či vertikální zlomy a včas a správně o nich informovat. Rovněž je třeba (zejména u nově osleplých či v komplikovanějším prostředí či v případě únavy ZP) dotázat se, zda mu tempo chůze skutečně vyhovuje. Je také velmi vhodné, když průvodce alespoň rámcově popíše okolí trasy, kterou společně procházejí.

Nevidomý nebo těžce zrakově postižený člověk se má pohybovat vždy na bezpečnější straně (tj. dále od vozovky, vyčnívajících překážek apod.). To, že toto pravidlo vede za určitých okolností k porušení zásad stanovených normami společenského chování, jistě každý promine.

Změnu strany, po níž jde zrakově postižený vedle průvodce, je možno velmi snadno provádět i při pohybu na trase, aniž by bylo nutno chůzi přerušovat.

Postup: Zrakově postižený se pravou rukou drží zezadu levého nadloktí průvodce. Chce-li změnit stranu, uvolní držení, prsty pravé ruky zrakově postiženého přejedou horizontálně po zádech průvodce až k jeho pravé ruce, kterou ZP uchopí svou levou rukou (viz obr. 2).

Obrázek 2

Dodržení správných zásad chůze s průvodcem umožňuje velice plynulé a bezpečné zvládání i velmi členitých a náročných tras. Na jednotlivé změny v průběhu chůze není mnohdy třeba ani slovně upozorňovat, stačí správné provedení „signálu“ průvodcem a včasná a správná reakce zrakově postiženého.

Chůze zúženým profilem

Postup: Průvodce pohne paží, za kterou ho ZP drží, mírně vzad, šikmo k páteři. Pro zrakově postiženého je tento pohyb pokynem, aby se zařadil za průvodce. Zároveň ZP natáhne ruku, kterou se drží průvodce, čímž se odstup mezi nimi zvětší (viz. obr. 3).

Obrázek 3

Schodiště

Při chůzi do schodů a ze schodů (což se týká i obrubníků) dostatečná vzdálenost mezi průvodcem a zrakově postiženým umožňuje zrakově postiženému včas a správně reagovat na změnu. Průvodcova paže se v jeho ruce buď zdvihá, nebo klesá. Tyto změny je možno ještě poněkud umocnit mírným pohybem ruky ve směru stoupání či klesání (viz obr. 4). Nejsou-li průvodce a zrakově postižený dostatečně „sehráni“, nebo je-li ZP v oblasti PO ZP začátečníkem, je třeba se před začátkem schodů či před obrubníkem zastavit a zrakově postiženého slovně informovat o situaci. K obrubníkům i schodům je nutno vždy přistupovat kolmo – to vylučuje (spolu s včasnou informací) nejistotu ZP i možnost jeho klopýtnutí či pádu.

Pozor!

Vaše spontánní „pozor!“ zrakově postiženému mnoho informací nedá, pouze jej zneklidní a zbaví jistoty. Právě tak nestačí jen říci „schody“ či „obrubník“, protože i pak zbývá na ZP, aby sám pátral, zda budete pokračovat nahoru či dolů. Je tedy třeba vždy jasně říci: „schody / obrubník nahoru“, nebo „schody / obrubník dolů“. Jsou-li dva nebo tři, můžete uvést i jejich počet, u většího počtu schodů už to ztrácí smysl.

Obrázek 4

Možné je signalizovat i změnu tempa chůze. Při zrychlení mírný pohyb paží vpřed, při zpomalení mírný pohyb paží vzad.

Procházení dveřmi

Postup: Průvodce uchopí rukou, kterou vede zrakově postiženého, kliku. ZP volnou rukou lehce sjede po průvodcově paži až ke klice, sám ji uchopí a otevře dveře. Průvodce vždy prochází dveřmi jako první, ZP dveře otevírá i zavírá (viz obr. 5). Právě při procházení dveřmi je často třeba měnit stranu, na které jde ZP vedle průvodce tak, aby ZP stál vždy na té straně, na kterou se dveře otevírají (tedy, kde jsou panty).

Pozn.:

1) Vždy musí jít o tu ruku, které se drží ZP (o Vaší volné ruce neví nic). Rovněž krátká slovní informace neuškodí – např.: „dveře, otevírají se od nás“, či alespoň „klika“. Situace je tak ihned pro ZP přehlednější a celkově lidštější.

2) Mějte se, prosím, na pozoru před obecnou tendencí zrakově postiženým člověkem mlčky manipulovat. Právě Vaše včasná a obsažná informace je základním předpokladem jeho soběstačnosti i společenské úspěšnosti.

Obrázek 5

Zaujetí místa za stolem

Postup: Průvodce položí ruku, kterou drží zrakově postižený, na opěradlo volné židle. ZP volnou rukou lehce sjede po průvodcově paži a uchopí opěradlo. Ruka zůstává ležet na opěradle, ZP obejde židli k jejímu přednímu okraji, nohou přitom sleduje výšku sedadla. Volnou rukou zjišťuje umístění stolu (viz obr. 6). Při usedání je možno volnou rukou zkontrolovat sedací plochu, zda na ní eventuálně něco neleží.

Obrázek 6

Nastupování do automobilu

Postup: Průvodce položí ruku na kliku dveří, zrakově postižený kliku uchopí svou volnou rukou. Otevře dveře, druhou rukou zjistí pohybem vzhůru po hraně dveří jejich výšku.

Ruku, která držela kliku, přisune k hořejší, která přehmátne na střechu automobilu. Poté je vhodné, aby ZP zjistil polohu a výšku sedadla, případně i to, zda na něm něco neleží. Jednou rukou je však stále v kontaktu se střechou vozu (viz obr. 7).

Obrázek 7

Vlastní nasednutí do vozidla se provádí tak, že zrakově postižený má jednu ruku položenou na horní hraně dveří a druhou v ohybu, v němž se stýká přední a horní hrana dveří části karosérie. ZP se do vozidla zasouvá bokem; to zaručuje zároveň s postavením paží optimální bezpečnost, především vyloučení nárazu do hlavy (viz obr. 8).

Obrázek 8

Dveře zavře ZP buď sám (je-li dostatečně obeznámen se situací i typem vozu), nebo o zavření dveří požádá průvodce. Je třeba dbát na to, aby měl ZP během jízdy vždy zapnutý bezpečnostní pás.

Při vystupování z automobilu zůstane ZP sedět a čeká, až průvodce vystoupí a otevře mu dveře. Po otevření dveří ho průvodce informuje o terénu přede dveřmi vozu, pak teprve ZP vystupuje. V případě, že ZP bude po vystoupení z vozu pokračovat dále v chůzi sám, je nutné, aby věděl, kde přesně automobil zastavil – tedy kterým směrem a jak daleko leží nejbližší orientační bod (včetně popisu prostoru před dveřmi vozu – obrubník, sloupek apod.). Neuvede-li tyto informace průvodce (řidič), je třeba, aby si je ZP od něj vyžádal.

Článek Základy komunikace s lidmi se zrakovým postižením se nejdříve objevil na TyfloCentrum Praha, o.p.s..

Existuje i červenobílá hůl, ta je určena pro hluchoslepé osoby.

Poznámka: Bílé hole si u nás můžete vyzkoušet, obdržíte také kód na objednání a poskytneme Vám potřebné sociální poradenství.

Bílé hole mohou plnit v zásadě čtyři funkce:

a) Funkci signalizační
Signalizační funkcí se rozumí skutečnost, že bílá barva na holi upozorňuje kolemjdoucí a řidiče na osobu těžce zrakově postiženou a že je tedy nutné brát na tuto okolnost ohled a v případě potřeby poskytnout pomoc. Tuto funkci splňuje každá bílá hůl.
b) Funkci ochrannou
Hůl upozorní v dostatečném předstihu na překážku a tím chrání před případným střetem.
c) Funkci orientační
Hůl vyhledává body a znaky hmatového charakteru a tím napomáhá k prostorové orientaci a samostatnému pohybu nevidomých osob.
d) Funkci opěrnou
Hůl jako prostředek opory pro starší a nemocné zrakově postižené osoby.
Je zřejmé, že každý typ bílé hole může plnohodnotně splňovat dvě až tři funkce.
Neexistuje „univerzální bílá hůl“ a nelze tedy očekávat, že jeden typ hole bude splňovat všechny čtyři funkce.
Má-li totiž hůl plnit především funkci opory, nemůže zároveň sloužit (nebo jen velmi omezeně) k prostorové orientaci a ochraně před překážkami a naopak, je-li hůl svojí konstrukcí, tvarem rukojeti a délkou určena k prostorové orientaci, těžko může sloužit jako opora.

Z těchto důvodů se bílé hole rozdělují do tří skupin podle hlavní funkce, kterou plní:

1. Hole orientační

Jsou určeny k prostorové orientaci a samostatnému pohybu nevidomých osob. Plní funkci orientační, ochrannou a signalizační.
Jedná se o dlouhou hůl, nejčastěji mezi 110 a 140cm. Její dolní konec je neustále ve styku se zemí (kyvadlová technika, kluzná technika), má tedy masivnější dolní koncovku s větším rádiusem, aby hůl nezadrhávala, a s dostatečnou zásobou materiálu na obroušení, event. rotační koncovku, má tvarovanou rukojeť umožňující odpovídající způsob držení.

2. Hole signalizační

Lze využít v těchto situacích: chůze s průvodcem, chůze s vodícím psem, pohyb v interiéru, označení slabozrakých osob (např. v dopravě).
Jedná se o „nesenou“ hůl, která plní funkci signalizační event. ochranou, jen občas se použije i k vyhledání orientačního bodu či linie, velmi omezeně tedy může plnit i funkci orientační.
Dolní konec hole není v kontaktu se zemí (nebo jen zřídka), není tedy potřeba masivní koncovka, která zhoršuje vlastnosti hole (vyšší váha, posouvání těžiště). Způsob držení bývá odlišný od dlouhé hole, často se používá „tužkové“ držení, často se hůl nedrží na horním konci, ale níž (diagonální technika), často je využívána pouze chvilkově, např. slabozrakými při přecházení vozovky.

3. Hole opěrné

Jsou určeny osobám s kombinovaným zrakovým a pohybovým postižením, zpravidla starším lidem.
Plní především funkci opěrnou a signalizační.

Konstrukce:

• Neskládací
• Skládací
• Teleskopická
• Kombinovaná (skládací + teleskopická)

Článek Bílá hůl se nejdříve objevil na TyfloCentrum Praha, o.p.s..

Slepecká Braillova abeceda

Pro zápis veškerých textů se používá česká základní znaková sada Braillova písma. Existuje 64 kombinací šesti bodů uspořádaných do dvou sloupečků a třech řad, které jsou buď vytlačené nebo nevytlačené. Pro zápis mnoha znaků 64 kombinací nestačí, a proto existují tzv. prefixy, které mění význam znaku nebo skupiny znaků, před jimiž stojí. Pro tisk se používá speciální tvrzený papír

Jiné možnosti

V dnešní moderní technicky vyspělé době je používání Braillovy abecedy již lehce na ústupu. Existují počítače s hlasovým výstupem, elektronické záznamníky a diktafony, kamerové lupy a zvukové knihy.

Článek Jak čtou a píší lidé se zrakovým postižením se nejdříve objevil na TyfloCentrum Praha, o.p.s..

Když se ocitnete v úplné tmě, míváte také někdy pocit, že odněkud vychází světlo, že má nějakou barvu atd.? Člověk nevidomý od narození zřejmě nevidí nic. A nic je něco jiného než tma. Je to asi tolik, co „vidíte“ za sebou. Někteří zrakově postižení navíc mívají zrakové halucinace (světelné záblesky, fantomy), což může být značně nepříjemné.

Slabozraký se časem stane úplně slepým

Někomu dobrý zrak vydrží po celý život, proč by jinému nemohl zrovna tak beze změny vydržet i poškozený zrak? Pochopitelně existuje řada zrakových vad, které se časem zhoršují, ale nedá se to brát jako obecné pravidlo.

Používáním se zrak slabozrakému ještě víc kazí

Co není používáno, časem zakrní; tréninkem lze naopak zvýšit výkonnost. To platí i u zraku. Nikdy však zrak nepřepínejte; extrémy škodí téměř vždy. Zraková únava se ohlásí zpravidla pálením očí, bolestmi hlavy apod., pak je určitě vhodné dát si na chvíli pauzu.

Rehabilitace slabozrakých = vhodné optické pomůcky

Rehabilitaci slabozrakých nelze zúžit jenom na optické pomůcky. Hraje zde roli i motivace a chuť něco dělat (sebelepší brýle nemají smysl, pokud leží v šuplíku). Dále se na výsledku podílí předchozí zkušenost, šikovnost, nadání, vytrvalost, schopnost učit se novým věcem, pamatovat si, soustředit se apod. Přitom i slabozraký člověk se často musí naučit dělat řadu činností jiným, náhradním způsobem, když se na oči nemůže spolehnout. A právě to je opravdová rehabilitace pro slabozrakého člověka.

Slepí od narození mají vyvinutý zvláštní smysl pro vnímání překážek, a navíc mají mnohem lepší (často i hudební) sluch i hmat

Zkuste jít večer se zavřenýma očima podél zdi. Až skončí, ucítíte to. U zdi je jiné proudění vzduchu, jiné sálání tepla. I Vy v úplné tmě budete více poslouchat, a tak i více uslyšíte. Ani nevidomý od narození nemá nic navíc (ve smyslu, že mu to bylo přidáno, aby se lépe se svou slepotou vyrovnal). Vše je jen otázkou zkušenosti, tréninku, možná talentu. I mnoho nevidomých nemá hudební sluch, někteří jsou manuálně velmi nezruční a mají špatný hmat a špatný orientační smysl. Stejně jako se i mezi vidícími lidmi najdou ti, kteří při jízdě autem zabloudí významně častěji než ostatní, tak i někteří nevidomí jsou schopni samostatně chodit a orientovat se velmi dobře a jiní se ztratí i ve vlastním bytě. Kdyby existoval nějaký zvláštní, náhradní smysl, jistě by jej měli i lidé bez zrakového postižení.

Ve společnosti nevidomého by se nemělo mluvit o barvách a jiných zrakových vjemech

Obratům jako: „podívej se“, „uvidíme se“ apod. je třeba se důsledně vyhnout.
Lidská řeč je krásná pro svou bohatost, malebnost, pro obraty, které v nás vyvolávají příjemné či nepříjemné asociace. Nevidomý člověk, stejně jako vy či kdokoli jiný, ví, že mnoho slov a obratů má přenesený význam. Ostatně, vy jste také ještě nikoho nezabili, nepřerazili apod., ačkoli jste to již tolikrát „slibovali“…

Čím více dioptrií, tím horší vidění

Samotná krátkozrakost či dalekozrakost ještě nemusí znamenat zásadní problém a může být docela dobře kompenzovatelná optickou pomůckou – zpravidla dioptrickými brýlemi nebo čočkami. Závažnější většinou bývají doprovodná nebo druhotná postižení, která mohou některé oční vady provázet. Projevují se ve ztrátě zrakové ostrosti, poruchách vnímání barev nebo v úbytku zorného pole. Takový člověk může mít naměřeno jen několik málo dioptrií, ale nevidí skoro nic.
A víte že Jaques Villeneuwe, mistr světa formule 1 nosí brýle resp. kontaktní čočky?

Kdo chodí s bílou holí (příp. kdo nosí černé brýle), je slepý

Zkuste si zakrýt oči a nechat jen dírku o průměru špendlíkové hlavičky. A projděte se s takto zakrytýma očima po vlastním bytě. Simulujete si jednu z běžných očních vad – trubicové vidění. A zkuste se touto trubičkou podívat do knihy. Není to nic moc, ale po písmenku či po dvou jde číst. A když se naopak podíváte přes několikrát složený igelit, ba dokonce když si uprostřed ještě nalepíte kus papíru (abyste neviděli centrem zorného pole, kde je obraz nejostřejší), se čtením to bude najednou o mnoho horší než s povšechnou orientací a chůzí po bytě. Bílá hůl označuje pouze člověka, který má vážný problém se zrakem, nic víc, nic míň. Že ten problém je asi vážný, signalizuje tím, že si tu hůl veme. Je víc těch, kteří si bílou hůl nevezmou, ačkoli by ji potřebovali, a předstírají, že vidí, než těch, kteří předstírají slepotu. Pozor jen na žebráky, tam to často bývá jinak.

Kdo nosí dioptrické (běžné) brýle, ještě docela dost vidí

Pokud nemá jinou zrakovou vadu, pak máte pravdu. Ale jak víte, že jinou vadu nemá?
Ztráta zraku s sebou automaticky nese úplnou závislost na ostatních.
Ztráta zraku znamená obrovskou změnu. Naprosto všechno je najednou jiné. Nemusíte hned vařit, ale zkuste se nejprve jenom najíst potmě. (A na úklid si pak rozsviťte.) Ale hlad je hlad, po nějaké době byste to zvládli a najedli se celkem obstojně. A tak je to i s jinými činnostmi. Jestliže byste měli někoho, kdo by Vám poradil, jak na to, jestliže byste věděli, že Maruška Nováková nebo Franta Vopršálek to zvládli také, věřte, že byste to zvládli i Vy. Chce to jen se nevzdat. My, lidé sdružení ve Sjednocenou organizaci nevidomých a slabozrakých, Tyfloservis, Tyflocentra a další organizace, jsme tu, abychom takovým lidem pomáhali k větší míře samostatnosti a nezávislosti.

Na slepého musíme mluvit nahlas a zřetelně

A proč? On jen nevidí; není zpravidla hluchý, blbý… Ale ta tréma… Ten ostych z nějaké zvláštní situace, z jakéhosi tabu, které „naše světy rozděluje“.

Nezáleží na tom, zda nevidomému člověku budeme tykat nebo vykat – není zcela svéprávný

Právě to, že není zcela svéprávný, tím tykáním dáváme najevo. Jak byste se cítili, kdyby Vám někdo na ulici či při vstupu do místnosti začal automaticky tykat, byť by to byl nositel Nobelovy ceny, prezident, nebo třeba kosmonaut, jehož schopnosti a postavení – proč si to nepřiznat – nemáte…

Je vždy neskonale vděčný za naši pomoc

Představte si, že jedete autem, vezete stopaře a máte projet městem, které neznáte. Můžete jej objet obchvatem, ale stopař chce právě v tomto městě vystoupit. A říká Vám, že Vás tím městem provede. Pak vystoupí, dá Vám nějakou instrukci a poraďte si. Sami, v cizím městě, bez ukazatelů směru. Pro nevidomého člověka může být oním cizím městem i protější chodník. Proč by Vám měl být nevidomý člověk vděčnější než Vy tomu pomyslnému stopaři? Má-li být pomoc účinná, musí být přesně taková, jakou ten druhý potřebuje. A ten druhý ji musí chtít přijmout. Proto je vhodné pomoc nabídnout s tím, že není povinností druhé strany ji přijmout. Důležité: A nezahořkněte, prosím, bude-li Vámi nabídnutá pomoc odmítnuta. Nevidomý člověk se tak často setkává s tím, co nemůže a nezvládne… I on má logickou potřebu něco sobě či jiným dokázat. Nechte jej, prosím, jednat po svém, a nechápejte to jako prostý nevděk.

V bytě nevidomého nemají obrazy a zrcadla co dělat

A kolik věcí máte v bytě kvůli jiným lidem Vy? Možná proto, aby se tam dobře cítili, možná proto, abyste jim něco ukázali, abyste se pochlubili…

Slepému může být docela jedno, jak je oblečen, stejně na sebe nevidí. Proto jej druzí nemají právo kritizovat.

I ten či ta, kdo říká, že se obléká kvůli vlastnímu dobrému pocitu, svůj dobrý pocit odvozuje od reakcí okolí. Zpravidla každý člověk, tedy i nevidomý, chce na své okolí působit co nejpříjemněji, a vyvolávat tak vstřícné reakce. Zkuste si ale potmě sladit košili, sako a kravatu, kostýmek a blůzku, udělat make-up… Nekritizujte, ale snažte se citlivě poradit ve vhodné situaci a taktním způsobem. Rozhodně vám dotyčný bude za takovou pomoc vděčný.

Slepého zásadně neupozorňujeme na špinavé boty (nevhodné oblečení, chování apod.), protože bychom ho tím uráželi.

Nevhodným upozorněním samozřejmě můžeme urazit. Ale věřte, že ani Vás by nebavilo, šahat si na boty či pamatovat si, zda jste náhodou toho dne neprošli blátem… Pravidlo vhodnosti, společenského taktu, decentnosti a nezesměšňování či neponižování platí i zde. A nejen zde a nejen vůči nevidomým či jinak těžce zrakově postiženým lidem!

Nevidomým lidem vadí soucit, proto je lepší raději bagatelizovat nebo trochu vulgarizovat

Nikdo nemá rád přehnaný soucit. Je však velkým omylem současnosti, že se zcela zavrhuje. Soucit je něco, co nemusím stavět na odiv, co bych však měl umět prožít. Třeba jako pobídku k zastavení se, ke změně svého postoje. Pomoc, kterou díky takové změně nabídnu, bych měl umět nabídnout druhému člověku jako partnerovi v úzkých a nikoli jen skloněním se z výšin své mohoucnosti – ze soucitu.
Nikdo se necítí dobře, když se k němu někdo chová s despektem. A případná bagatelizace či vulgarizace nic jiného, než despekt, není.

Lepší je používat pojem slepec než nevidomý, slepota než nevidomost

Nejlepší je neuchylovat se ani k falešnému, povrchnímu soucitu, ani k despektu, ani k jakýmkoli jiným klišé. Podstatou je fakt, že každý člověk je jedinečný a neopakovatelný, a my k němu tudíž přistupujeme lidsky, otevřeně, s úctou i pokorou. Jsou situace v blízkém mezilidském kontaktu, kdy je adekvátní použít slovo „slepec“, při běžné komunikaci je však vhodné používat spíše „nevidomý“. A je-li to možné, dodat k tomu i „člověk, občan, osoba“. Vždyť důležitější, než že ten člověk je slepý, je, že je člověk.
Slovo „slepec“ má z historie trochu pejorativní podtón, je často asociováno s žebráním apod. Proto je dnes vhodnější používat spíše přívlastek „nevidomý“.
Pojem „nevidomost“ není příliš vžitý a zní značně uměle. Ještě horší je „vidomost“. Slovo „slepota“ je běžný termín, používaný v lékařství, sociální legislativě, pedagogice atd. Navíc neoznačuje přímo člověka, ale jistou nemoc, zdravotní postižení či stav po nemoci. Proto byste se jím nevidomého člověka neměli příliš dotknout. A kdyby přece, neberte to tragicky. Věřte, že ten, kdo je dotčen pojmem „slepota“, bude dotčen i pojmem „nevidomost“ a vůbec každou zmínkou o jakékoli skutečnosti související s jeho postižením a omezeními z něj plynoucími. To ale není důvod k mlčení o nich!

Článek Některé předsudky o zrakově postižených lidech se nejdříve objevil na TyfloCentrum Praha, o.p.s..

Svaz zrakově postižených sportovců je zájmové sdružení tělovýchovných jednot, sportovních klubů a oddílů, ve kterých provozují sport zrakově postižení lidé a to na všech úrovních, tedy od rekreační až po vrcholovou.

TJ Zora je sportovní organizace s celostátní působností. Sdružuje nevidomé i slabozraké, má členy z řad dětí a mládeže, i dospělé.

Občanské sdružení pro podporu Tyfloturistického oddílu při škole Jaroslava Ježka pro zrakově postižené se od
sedmdesátých let minulého století věnuje dětem s vážným poškozením zraku.

Sporty, které zrakově postižení lidé nejčastěji provozují

Atletika – běhá se na vzdálenosti od 60 m po maraton. Nevidomý běhá s trasérem, který mu pomáhá při orientaci zvukovými signály, slovním doprovodem nebo krátkou smyčkou, která spojuje jejich ruce. Slabozrací při běhu na dráze běhají v menším počtu podél zřetelně vyznačených čar. Skáče se do dálky i do výšky za asistence naváděče. Při vrhačských disciplinách je třeba nevidomého přivést do vrhačského sektoru a ukázat jemu směr odhodu.

Cyklistika – soutěží se v dráhových i silničních disciplínách na tandemech, kde zrakově postižený sedí za vidomým pilotem. Pilot-spolujezdec nesmí provozovat profesionálně cyklistiku.

Lyžování běžecké a sjezdové – nevidomý je vždy provázen trasérem, slabozrakým lyžařem potom stačí již zřetelně vyznačená trať.

Plavání – plavou se všechny styly a vzdálenosti pouze na obrátce se vyžaduje asistence druhé osoby, která nevidomého plavce upozorní na obrátku poklepem holí k tomu účelu přizpůsobenou.

Goalball – fotbal pro nevidomé, hrají dvě tříčlenná družstva na hřišti o velikosti 9 x 18 m ozvučeným míčem. Družstvo musí hájit svou 9 m širokou branku.

Kuželky – princip spočívá v tom, že hráč posílá po dráze kouli, která má na druhém konci dráhy srazit co nejvíce z 9 kuželek.

Bowling – hraje se na klasické dráze s upravenými pravidly

ShowDown – pinpong pro nevidomé

Šachy – hraje se na plasticky vyznačené šachovnici s odlišně označenými figurami

Silový trojboj – fyzicky náročné vzpírání břemen v různých polohách

Lukostřelba – v zahraničí se střílí metodou, kdy je nevidomý lukostřelec zcela odkázán na pomoc vidícího. U nás se vyvinula metoda míření, díky které je schopen zcela samostatně realizovat střelbu bez pomoci vidícího a mířit zároveň přesněji.

Střelba zvuková – simulovaná střelba z pistole, která je připojená k počíta?i a střílí se na terč, který dává zvukovým znamením najevo, jak dobře či jak špatně střelec míří.

Turistika – lze provozovat v rozličných prostředích a formách po celý rok. Turistika pěší, vodní i na kolech přináší rovnocenné spojení pohybové a poznávací činnosti. Terény a vodní toky lze vybírat podle zdatnosti a zájmů. Nevidomým zvláště prospějí vidící průvodci s bohatými znalostmi a schopnostmi popisovat okolí. Aktivními účastníky tohoto sportu mohou být i vodicí psi.

Vodní sporty – windsurfing, vodní turistika.

Ostatní sporty – jedná se o rozličné skupinové aktivity podle zájmu a fyzické zdatnosti. Patří sem pravidelná tělesná cvičení, jóga, judo, horolezectví, potápění, rafting, cykloturistika, jezdectví, speleologie, paragliding a další.

Článek Nevidomí a slabozrací lidé sportují se nejdříve objevil na TyfloCentrum Praha, o.p.s..

Podle britských pramenů je v Evropě asi 11 milionů slabozrakých a asi 1 milion nevidomých. Jiné zdroje uvádějí, že lidé se zrakovým postižením tvoří přibližně 1–1,5% z populace. Přesné statistiky neexistují ani v rámci jednotlivých zemí.

Není bez zajímavosti, že 9 z 10 nevidomých (v celosvětovém měřítku) žije v rozvojových zemích a odborníci odhadují, že 80% slepoty může být léčeno nebo jí šlo předejít.

Za zmínku stojí fakt, že procento slabozrakých lidí v populaci průběžně roste a jedním z rozhodujících faktorů ovlivňujících tento trend je nade vší pochybnost prodlužování délky lidského života (to platí především v naší euroamerické civilizaci).

Přímá úměrnost vzniku zrakových vad a vyššího věku je jednoznačně prokázána: 80% lidí starších 75 let má vážné problémy se zrakem a 70 – 75% nových pěípadů zrakových vad vzniká u lidí starších 65 let. Z toho se dá vyvodit, že stárnutí je samo o sobě významným činitelem vedoucím ke vzniku zrakové vady.

Zrakové postižení přináší velmi závažné komplikace života, smysluplný, užitečný a příjemný život jím však nemusí končit. Je vhodné v maximální míře využívat pomoci očních lékařů; jestliže nemohou pomoci oni, jsou organizace, které zrakově postiženému člověku i jeho okolí mohou pomoci. Je lépe naučit se s postižením žít, než čekat na zázrak uzdravení. Život je krásný, i když se člověk na mnohé věci nemůže podívat.

Článek Statistické údaje o nevidomých a slabozrakých lidech se nejdříve objevil na TyfloCentrum Praha, o.p.s..

Učí se obcházet menší překážky, zastavit na kraji chodníku, jezdit hromadnou dopravou, nevšímat si nedůležitých podnětů, vyhledávat některá místa, jako jsou například schody či dveře. Trénuje chůzi na sídlištích, která jsou plná hrajících si dětí a pobíhajících psů. V centru města se učí zvládat všudypřítomný hluk, dopravu, opravy chodníků, eskalátory a spoustu dalších záludností, které na něj a jeho pána budou každý den číhat. Jeho práce vypadá jednoduše, ale od psa vyžaduje obrovské soustředění. Musí se chovat jako vůdce schopný samostatného rozhodování a zároveň jako poslušný pes svého pána. Již ve výcviku musí zvládat vodit svého instruktora bez zrakové kontroly.

Pro bezpečný pohyb této dvojice člověk a pes je tedy nezbytná dokonalá vzájemná souhra, které musí předcházet perfektní příprava psa i vyčerpávající proškolení budoucího majitele vodicího psa.

Desatero pro kontakt s nevidomým, kterého vede vodící pes

1. Nikdy vodícího psa nevyrušujte v jeho práci. Nikdy na psa nemlaskáme, nehvízdáme na něj, ani na sebe jiným
   způsobem neupozorňujeme.
2. Nikdy na vodícího psa nesaháme, nehladíme jej a nemluvíme na něj bez vědomí majitele.
3. Nikdy k sobě vodícího psa nevoláme.
4. Nikdy psa nekrmíme bez vědomí majitele.
5. Chceme-li pomoci člověku s vodícím psem, vždy oslovíme nejprve člověka
6. Pomáháme-li člověku s vodícím psem, nikdy nemanipulujeme se psem.
7. Jdeme-li po ulici se svým vlastním psem, nikdy mu nedovolíme vodícího psa obtěžovat, očichávat ho či jinak
   vyrušovat v práci.
8. Míjíme-li vodícího psa se svým psem, máme svého psa vždy na vodítku.
9. Nastupujeme-li se svým psem do dopravního prostředku, vždy dáme přednost člověku s vodícím psem.
10. V dopravním prostředku umožníme umístění vodícího psa – uvolníme místo.

Je nutné respektovat fakt, že nevidomý s vodícím psem má přístup do obchodů, restaurací, všech typů škol, školských a zdravotnických zařízení, úřadů a všech kulturních a sportovních zařízení.

Článek Vodicí psi pro zrakově postižené se nejdříve objevil na TyfloCentrum Praha, o.p.s..